Aztécký kalendář

První kalendář prý v Římě zavedl jeho zakladatel Romulus. Moc se mu nepovedl, rok měl jen deset měsíců a pouhých 304 dnů. Ovidius měl dvě teorie o příčině této podivnosti: buď prý se Romulus snažil napodobit „čas, který postačuje dítěti, aby vystoupilo z matčina lůna“, tedy dobu těhotenství, nebo projevil specificky římskou úctu k číslu deset - vždyť celá organizace správy státu i armády vycházela z desítkové soustavy. Také s pojmenováním měsíců si první vládce Říma moc práce nedal. První čtyři dostaly jména po bozích, přičemž se začínalo bohem války Martem, další už měly jen čísla. Desetiměsíční rok ovšem nevyhovoval potřebám zemědělství, a tak byly brzy přidány další dva měsíce, Januarius a Februarius. Rok se tak protáhl na 354 dnů, ale protože Římané neměli rádi sudá čísla, přidali ještě jeden den.

Ani v nové podobě nebyl kalendář v souladu s ročními obdobími, proto se Římané po několika neúspěšných experimentech přiklonili k řeckému způsobu vkládání dodatečného měsíce jednou za osm let. Občas si to špatně spočítali, takže kalendářní rok ve vztahu ke slunečnímu hopsal jako koza. Navíc se do kalendáře pletla i politika: o vkládání přestupných měsíců rozhodovali kněží, pocházející z patricijských rodů. Někdy byli zaneprázdněni jinými bohulibými úkoly, jako například válkou, a na kalendář prostě zapomněli. V době Caesarově dosáhla odchylka téměř dvou měsíců a byl nejvyšší čas něco s tím udělat. Proto Caesar s pomocí alexandrijského astronoma Sósigena provedl roku 46 př. Kr. reformu, která se stala základem kalendáře užívaného dodnes.

V Caesarově kalendáři, který vstoupil do historie jako juliánský, měly měsíce střídavě 30 nebo 31 dnů, jen únor jich měl 29 a v přestupném roce 30. Nový rok se z tradičního března přesunul na 1. leden. O lednových kalendách roku 709 od založení Říma se tedy Řím probudil do nové éry. Jenže změnám ještě nebyl konec. Za císařství se senát rozhodl přejmenovat měsíc Sextilis na císařovu počest na Augustus. Božský panovník ale přece nemůže mít krátký měsíc! Proto utrhli jeden den od února a přidali ho k srpnu. Aby bylo ve zbytku roku zachováno střídání, prohodili délky následujících měsíců. Díky tomu máme dodnes v zimě i v létě dva dlouhé měsíce za sebou. Poslední závažnou změnu přinesl po zavedení křesťanství jako státního náboženství císař Konstantin: sedmidenní týden s nedělí jako svátečním dnem.

Týden o sedmi dnech si vymysleli obyvatelé Předního východu. Do Říma pronikl v 1. století př. Kr., ale nebyl součástí oficiálního kalendáře. Podle egyptského vzoru byly jednotlivé dny podřízeny planetám, respektive božstvům, která je symbolizovala. Dodnes v mnoha evropských jazycích slyšíme jejich latinská jména. Pondělí patřilo Měsíci neboli Luně, úterý bohu války Martovi, středa je zasvěcena Merkurovi, čtvrtek vládci bohů Jupiterovi, pátek bohyni Venuši, sobota Saturnovi a neděle Slunci. Když germánské národy převzaly kalendář od civilizovanějšího Říma, obsadili si do jmen dní vlastní bohy s analogickými kompetencemi - Wotana, Thora, Freyju. Křesťanství vlastně změnilo jen názvy posledních dvou dnů: sobota připomíná židovský sabat, neděle je v mnoha jazycích dnem Páně (domenica) či dnem vzkříšení.

Zbývala ještě otázka letopočtu. V Římě se počítalo „od založení města“, kromě toho se datovalo podle vlády konzulů, Řekové uváděli roky podle olympiád, někteří raně křesťanští autoři datovali „od stvoření světa“, za který ovšem mohl být považován rok 5509 př. Kr. (v Byzanci) či 5492 př. Kr. (v Alexandrii). V některých oblastech severní Afriky se používala tzv. Diokleciánova éra, v níž počátkem letopočtu bylo pronásledování křesťanů za tohoto císaře. Roku 525 stanovil mnich Dionysius Exiguus rok Kristova narození. Přesný postup jeho výpočtů není zcela jasný, ale údaj, ke kterému dospěl, se postupně prosadil jako počátek letopočtu - nejprve na Západě, později i v ortodoxních východních zemích. Používá se dosud, i když je dávno známo, že je nesprávný - podle mínění současných badatelů se biblický Ježíš narodil nejspíš o čtyři až sedm let dřív.

Rok podle juliánského kalendáře se neshodoval se slunečním, tj. se skutečnou dobou oběhu Země kolem Slunce. Zpočátku tato odchylka nebyla patrná, ale už ve středověku začalo být jasné, že reforma bude nutná. Jednalo se o ní už v polovině 14. století, pak na kostnickém i basilejském koncilu, ale bezvýsledně. Teprve 24. února 1582 vydal papež Řehoř XIII. bulu, v níž vyhlašoval změnu kalendáře. Aby se jarní rovnodennost dostala zase na 21. březen jako kdysi, vypustil 10 dnů a stanovil, že napříště nebudou přestupné poslední roky století, pokud jejich základ není dělitelný čtyřmi. Tak vznikl gregoriánský kalendář, jímž se řídíme i my. Ne všude však byl přijat hned. Například protestanti v Německu a Dánsku přijali reformu teprve v roce 1700, Švédové a Angličané až roku 1753. A pravoslavná církev se, jak známo, drží juliánského kalendáře dodnes.

Podle časopisu Reflex